Přiměřené deprese Zory Šimůnkové

1.místo

Richard Vysloužil, Palkovice

PO ROZVODU

podchodem hrdě
otec vedl syna
tekl mu sopel a
stáli u každé druhé výlohy

před sebou celý dlouhý
víkend

KOUPĚ RODINNÉ HROBKY

se nečekaně protáhla.

Ponejprv, že snad mramor.
No a zbláznil ses?
Co by tomu řekli sousedi?

Neposlouchá a ví svoje.
Tam.
Bude to taky takové?
Lidská hodina uplynula.

Teda žulu, snad...bychom...

Říkali chlapi v práci,
že na ni ptáci
tolik neserou.

DOSPÍVÁNÍ

Svatý Šebestián s lucernou
vydal se
hledat kousek šípu

Bosý jde
a soumrak pučí za okny
a nevydává stín
Tu noc se děti probudily
bolestí mládí
bolestí vin

Jizvy ještě nejsou vidět

POVZDECH SHOPOHOLIKA NAD NEUSTÁLÝM
ZDRAŽOVÁNÍM V JEHO OBLÍBENÉM OBCHODĚ

je mi z toho všeho
tak trochu
tesco

///
poprvé po 17-ti letech si
chtěli spolu vyrazit
děti odrostlé
tisícovka na týden stačit bude
doma pořádek
až přijedeme

pohádali se hned v autě
jak tu mapu držíš kam koukáš
nejeď tak rychle brzdi

přesně jako tvoje matka sakra
sjetí z cesty vzlyk

třicet minut zajížďky
ale 17 let bloudění

///
Až umřu, dají mi pokoj
a do pusy kus novin.

Jako do bot,
ve kterých se už nikdo
neproběhne.

2. místo

Táňa Nováková, Ústí nad Labem

rozkvetlá lípa

otevřené okno šenku
bledničky hospodské
nestačí vůni nalévat

večer přijde
na vratkých nohách
bzukotu spadne pěna

a bude vyvčelíno

nápis na jednom hrobě
Vinohradského hřbitova

po celý život nesla v sobě
zhaslou svíci dítěte
přitom v Haliči slýchávala
tolik písní do kolébek

nemohla zapomenout

když se vrátila
nasadili jeho stín
aby jí byl v patách
byla přeci ta
co mu patřila
(ale může člověk někomu patřit?)

tak ráda by zapomněla

Máchova Lori

kriminální záhada z roku 1815

z lesa za Rožmitálem
trčely otevřené zlomeniny bříz
v perleťovém slunci
zaleskl se kov
vrány s ozvěnou rozdrobily
do šepotu lesa
hej, Mistře, vstaň bystře

ale on už nevstal
muzikus a kantor

cožpak mu doma břitva nechyběla?

štědrý den

na tmavé struny kmenů
opatrně vybrnkává vítr
v nebeských vratech stojí
připravené Sněhurky

po kapsách kaštany a mrkev
v závětří krmelce
cpou dva stíny bez domova
bramborovým salátem
a kaprem v plastu

na Štěpána

z trouby zní kachní fanfáry
děti věnčí talíř bílým zelím červeným
bramborová kuřátka
knedlíků po talíři

magický pocit domova
(nikdy jsem ho nezažila)
má matka byla slovní vrhačkou nožů
bludičkou kuchyňské džungle

polykám hořkost piva
a dívám se

jak všem chutná

3. místo

Martin Kubek, Brno

Už ne tak snadno
vidím večer červánky
skrz listy stromů

Poklony létu
slunečnice vzdávají -
brhlík hoduje

Vlaštovky jsou pryč
Dráty v klidu pod nebem
odřízly léto

Zelený kaštan
sletěl a rázem zhnědnul
v malinkých dlaních

Koruny stromů
ztrácí listy, já v nich klíč -
nemohu domů

Jen pár kroků -
list mě dvakrát doprovází
k zahradní brance

Mrznoucí žebrák
U zídky čichá k botě
pudlík ve svetru

V tichu padá sníh
Odrazy stromů mizí
v šeru nad řekou

Z oken dvou domů
problikávají světla
ve stejném rytmu

Skočil do vody -
chvíli mu slunce září
těsně nad hlavou

Klidný let ptáků -
Z dohledu jsem je ztratil
na křižovatce

Prst zastavený
těsně před vypínačem -
úplněk v okně

Je po koncertě
Vítejte zpátky v síti -
hlásí mi mobil

Blíž květům lípy
táhne mravenec včelu
po hřbitovní zdi

Růžové stopy
Ve městě ještě včera
kvetly sakury

Chyť mě za ruku!
Cesta kterou půjdeme
začíná blednout

Prázdná silnice
Přede mnou můj vlastní stín
roste a roste

V krajkách záclony
stojí měsíc na místě
rozkvetlé růže

Proč jsi vál, větře?
Pavouček marně hledá
ve vlasech svou síť

Čestná uznání bez udání pořadí

Helena Niklausová, Praha

Maminko, pohlaď mě

Je to už dávno
inkvizice se rozešla
lesk talárů zmatněl
potrhaná duše našla tělo
pro maškarní reje
ale tenkrát
mělo přání ještě kouzlo
maminko, pohlaď mě
štítila se mě
klouzávala z mého objetí jako úhoř
venku zabušil míč o stěnu
to ten bastard, ukazují na omítku
děti, domů, nebo se nakazíte
dívám se do zrcadla
jak vypadá nakažlivá nemoc
chci svůj talíř, trucuju
nebudeš mamince špinit nádobí
jsi jak zlej pes, říkával táta, rottweiler
křičely dopisy na televizi
přijeďte si pro ni, stálo tam
že to nepošle, mami
dětský domov – slizkým jazykem nalepil známku
tím jazykem, kterým se chtěl šermovat s mým
tatínek tě jen straší, nepošle to
tak mě pohlaď, mami
jdi si umýt ruce
ve škole vybaluji tužky nabobtnalý slzami
zmačkaný papíry mi letí za krk
kojeňáku, mrtvý ptáku
mami, můžu tě pohladit
i když mám špínu za nehtama
z plodový vody cizí ženský
nejde to umejt, mami

vím, že jsi jich pár schytala
bránilas mě
pohlaď mě
ne jedním prstem
celou rukou
jsi špinavá

od čeho mami
nevím, jdi si umejt ruce
drhnu si je a myslím na svůj hrníček
od čaje pod postelí
tam si několikrát za noc čurnu
aby nemusela prát prostěradlo
už to bylo potřetí
mám to – umytý ruce!
ale holčičko, už nemám čas
no jó, ty jsi taková trpitelka
běž spát, už je pět hodin večer
maminka je tak elegantní
má krásné šaty
ukázala mi zdálky stříbrnou pudřenku
jen na ni nesahej
pudřenka svítí jako měsíc
usínám pod ním
zdá se mi o mamince
jak ji hladím špinavýma rukama
několikrát za noc ještě přijde
dvěma pohyby mně obrátí peřinu
aby se peří nezapotilo
povlak se na mně láme mrazem
ráno mi zatopí v kuchyni
já pudu do první třídy
...

Kde to jsem?
No přece u mě, mami
víš, už trochu špatně vidíš
pohlaď mě

Lenka Šimková, Žilina okr.Kladno

Bůh či ďábel
Chtěla jsem nebe roztrhnout a pozvat Boha na kávu, chtěla jsem zemi rozhrnout a pozvat ďábla na čaj; a oba je s úctou poprosit, ať se ve mně tolik neperou.

Hostina hříchů
Sedm hříchů smrtelných
na mém holém břiše
každý večer nedělní
v kruhu sedí, připíjí si
...na nesmrtelnost...

Erotická
Posadil nahoru
na piano tebe,
roztáhl nohy tobě
a začal tiše hrát,
rukama na ten nástroj
a jazykem k zešílení,
a proto teď,
když slyšíš Beethovena,
tak svírá se ti klín.

Pocta bílému
Rulandské šedé
brzy je žádné,
Veltlínské zelené
ihned je prázdné.
S Tramínem vstávám,
Ryzlink mě uspává,
v tvých rukách ležím
já hlava bolavá.

Kategorie PRÓZA

1.místo

Marek Kožušník, Praha

Poslední dárek

„Dal bych si ještě jedno pivko," prohlásil Děda Mráz. „To tvý dobrý plzeňský. Něco takovýho u nás nemáme."
„Vy zase děláte dobrou vodku," usmál se Ježíšek. „Vždycky si dám šťopičku, když mě pobolívá žaludek."
„A pomáhá, že?" usmál se Děda Mráz.
„Nepomáhá," pokrčil rameny Ježíšek. „Ale chutná. Měli bychom vzbudit Sanťáka. Má z nás největší náklad. Ten zase bude prskat, až ho potáhne."
„Protože si je rozmazluje. To je furt samej DVD přehrávač, sněžnej skútr, nějaký to menší auto pro manželku, kdo by se s tím tahal."
„To já nosím taky," usmál se smutně Ježíšek. „Jeho aspoň neotravujou zvoněním. Ty jejich zvonečky, to je prokletí. Já se kolikrát ráno probudím a už je zase slyším. To je ti úplně k zbláznění. Kdo má aspoň jedno dítě, zvoní, zvoní a zvoní. A já abych se přetrh. Sanťák si to všechno přes noc v klidu vyloží a má po starostech. Oni už si to ráno rozeberou. Mně se o těch zvonečcích i zdá."
„Ale zase to nemáš daleko. Nemusíš se hnát po všech čertech ďáblech, máš ty svý hezky po ruce. Víš, jak je velká Sibiř?"
„Ale zase máš soby. A co mám já? Nic."
„Jels někdy se sobím spřežením? Nejel. Tak nekecej, když tomu nerozumíš. To jsou tak tupý zvířata, to bys nevěřil. Dám si ještě jednu plzeň, nevadí? Když jsem si vzpomněl na ty mý parohatý pitomce, dělá se mi z toho šoufl. A to jsem ještě ani nevyjel."
„Dobře, ale pořád máš menší náklad než já," nedal se Ježíšek.
„A to si myslíš, že je dobře? Kdo se má pak koukat na ty jejich smutný dětský voči, to je podle tebe v pořádku? Taky bych si radši jezdil u tebe nebo u Sanťáka, klidně bych se přetrh, jen nemuset koukat na to, jak..."
„Ještě jednou po mně hodíš tu zátku od piva a seš mrtvej!" zahřměl z kouta hromový hlas.
„Hele, Sanťák," zaradoval se Děda Mráz. „Už je vzhůru, pacholek."
„Nemusel jsem být, kdybych každých deset minut nedostal zásah zátkou. Měl by ses radši vrátit k vodce."
„Je tam odpadkovej koš," máchl Děda Mráz rukou k Santa Clausovi. „Těsně vedle tebe. Že bych se někdy netrefil? Proč k vodce?"
„Trvalo by ti dýl, než bys dorazil flašku," povzdechl si Santa Claus. „Tak co, chlapci – jdeme na to? Už se nás nemůžou dočkat. Počítám, že mám zase nejlepší dárky. A nejdražší."
„Aby ses nezbláznil," naštval se Ježíšek. „Já na tom už taky nejsem nejhůř. Rok od roku je to lepší.
„Tak schválně," provokoval Santa Claus. „Schválně mi řekni, kolik máš dárků nad deset tisíc dolarů! A víš ty co? Klidně ti dám náskok. Počítej nad deset a já budu počítat nad padesát tisíc. A stejně nebudeš mít šanci. Jo jo, já se o svý lidičky umím postarat."
„Vás je víc," naštval se Ježíšek. „Pětadvacetkrát víc, ty ignorante. To přece nemůžeš vůbec srovnávat."
„Ale tadyhle Děda je na tom stejně jako já," namířil Santa Claus prstem na Dědu Mráze.
„Na tebe já kašlu, rozumíš?" naštval se Děda Mráz. „Ty víš houby, co jsou Vánoce. Naskládáš jim v noci do baráků předražený dárky, klidně si odjedeš chrnět a vůbec tě nezajímá, jestli z nich mají radost! A ještě k tomu nemáte sníh! Hrajete si na Vánoce a nemáte sníh, no to mě podrž."
„Jak to, že nemáme sníh? A co Boston? Co New York? A vůbec, co celá Kanada a Aljaška? Jenom na jihu nemáme sníh, no a co. To je přece jasný, že nemůže sněžit všude. Seš padlej na hlavu?"
„U nás v zimě sněží všude," nedal se Děda Mráz. „O Vánocích má sněžit, co jste to za blbou zemi?"
„Dyť ti to říkám," vztekal se Santa Claus. „Kanada! Aljaška! Boston! Seš hluchej? A hlavně mám nejvíc dárků. A nejdražších! To je víc, než nějakej blbej sníh."
„Tys řekl blbej sníh? Víš jak je to krásný, když sněží a já si to svištím černou nocí k dětem na sobech, se saněmi plnými dárků?"
„Teď ses nechal nachytat," zachechtal se Santa Claus. „Kecáš! Moc dobře jsem tě slyšel. Sám jsi před chvílí říkal, jak jsou ti tvý sobi tupý. Tak – a máš to. Neměls mě budit těma zátkama, tvoje chyba."
Vtom někdo zaklepal na dveře. Všichni tři se po sobě polekaně podívali. Děda Mráz pomalu otevřel dveře.
Stál tam kluk v semišové bundě a zmateně koukal z jednoho na druhého.
„Totiž... já jsem se asi ztratil," řekl pak.
„Jak ztratil?" zeptal se Děda Mráz. „Odkud jsi?"
„Já vím, byla to moje chyba," řekl kluk. Jenže já to prostě z práce dřív nestihl. Takže jsem jí ten náhrdelník šel koupit až večer a jak jsem spěchal, abych stihl štědrovečerní večeři..."
„Tak ten je tvůj," řekl s úlevou Santa Claus Ježíškovi a začal předstírat, že v místnosti vůbec není. Děda Mráz se k němu okamžitě přidal. Takovej průser!
„No, podle mě musel mít ten idiot na semaforu červenou, ale přesto to do mě napálil. Na přechodu. Ztratil jsem vědomí a když jsem se probral, byl jsem tady. Natálka mě přerazí."
„Natálka?" zeptal se Ježíšek.
„Moje žena. Jsou to naše první společné Vánoce, brali jsme se letos v létě."
V tu chvíli si všichni tři oddychli. Tohle není průser, jen nedorozumění. Smutné nedorozumění.
„Milej zlatej, Natálka tě nepřerazí," zabručel na kluka pod vousy Santa Claus. „Natálce se bude jen stejskat. Protože ty už ses z toho nárazu neprobral."
Kluk si vjel rukou do vlasů. Chvíli stál a koukal někam za Santa Clause. Někam hrozně daleko.
„Jenže Natálka..."
„Že já se na to nevykašlu," řekl najednou Děda Mráz. „Nejmíň dárků, největší vzdálenosti, nejblbější sobi a teď tohle. Doprčic."
„Jak vypadá ta tvoje Natálka?" zeptal se radši Ježíšek.
„Ona má takový legrační ďolíčky ve tvářích, když se směje," vyhrkl kluk. „A v noci, když spí, jí malinko píská v nose a má takovej trochu přísnej napjatej výraz. Ale když jí pak dám pusu, jenom se trochu zavrtí a to napětí povolí. Jako by na to čekala. Taky si pořád ve spánku lehá na mou stranu postele, mně to vždycky přijde, jako že mě tam hledá. Já už ji nikdy neuvidím, že?"
„Jednou asi jo," řekl Santa Claus. Ale víš ty co? Jsou Vánoce, a to znamená co? To znamená, že ti dáme dárek. Každej z nás jeden. To se jen tak někomu nepoštěstí. Vidíš, není to tak hrozný. Jezdíš na motorce? Měl bych tady jednoho fungl novýho Harleye XL 1200N, to je superžihadlo, o jakým se ti nesnilo. A nebo víš co? Dám ti radši vrtulník. Klidně. Soukromou helikoptéru A109, to je absolutní bomba. Hit sezóny. Máš ji mít."
Santa se pyšně rozhlédl po ostatních, jaký udělal se svým dárkem dojem. Se soukromou helikoptérou ho trumfnout nemůžou, to je jasný.
„Já ti teda dárek dát nemůžu," odkašlal si rozpačitě Ježíšek. Spadals do mýho rajónu, na to jsou předpisy. Neměl bych tě už teď jak vykázat, nemám na tebe kolonku.
Děda Mráz se podíval nejprve na Ježíška, pak na Santa Clause a nakonec na hromadu pivních zátek vedle odpadkového koše.
„Nevím, jestli to není blbý," začal nejistě. „Víš, já už taky rozdal pár soukromých tryskáčů a jachet. Ale u nás je může dostat jen pár lidí. Přesto si myslím, když tak jezdím po těch zasněžených pláních, do malinkých vesniček..." Děda Mráz se odmlčel a nejistě se podíval na Santu. „Prostě si myslím, když vidím ty dětský oči, rozzářený, že bych ti dal... ona je to ale asi blbost."
Santa se uchechtl, Ježíšek si radši sedl na židli. „Tak už se vymáčkni," vybídl Dědu Mráze Santa.
„Ale nebudeš se mi smát," ujišťoval se radši Děda Mráz. „Když já je vidím s těma přiblblejma levnejma dárkama, jak jsou šťastný, tak bych ti dal, no, jak to říct. Aby ti nikdy nevybledla vzpomínka na Natálku. Abys ji pořád viděl tak jasně, jako dnes," dokončil rychle Děda Mráz a sklopil oči.
Santa Claus se rozchechtal, Ježíšek se znovu pokusil předstírat, že tam není.
Někde hrozně daleko se ve tmě opuštěné ložnice Natálka pohnula. Kdyby ji někdo viděl, všiml by si, že leží na druhé straně postele.

2.místo

Václav Franc, Nová Paka

Promiň, Michale ...

Dovolte mně, abych vás všechny pozval na křest mé knihy Mříže, který se uskuteční v nápravně-výchovném zařízení ve Valdicích. Možná se budete divit, proč právě ve vězení, není to z důvodů kultivace prostředí a znovu začlenění odsouzenců do běžného života, ale to by bylo na dlouhé povídání. Nevím, jak vy, ale já mám času dost, takže to bylo tak ...

Jmenuji se Igor Fabián a do čtyřiceti let věku jsem nepřečetl ani jednu knihu, nějaké ty povinné školní četby prošly kolem mne, aniž by poznamenaly moje vědomí. Něco jsem opsal, abych dostal aspoň čtyřky a tu základku nějak prolezl. Nevyučil jsem se, neboť život sám je tou nejlepší školou, jak mně vždycky říkával kámoš Magi. Přesto jsem dosáhl řady úspěchů. Předně nejen moje příjmení Fabián mi v jistých kruzích pomohlo k přezdívce FABKA, ale především moje šikovné prsty, díky kterým jsem si snad nejlépe ze všech poradil se všemi zámky tohoto jména. Kdyby se konala olympiáda v otvírání zámků, vyhrál bych zlatou medaili. Dařilo se mi, svět mi ležel u nohou, ... až jednou, vraceli jsme se z noční akce, pověsil se na nás starší chlápek a začal z nás tahat rozumy. Magi měl strach, aby na nás nepoštval benga, já byl sice jako na trní, ale něco mně tu nehrálo. Prošedivělej profesůrek v sáčku mě zpovídal: "Tak z autorského čtení, mistře?"

"Jo, ze čtení," přitakal jsem, ačkoliv jsem pořád netušil, která bije.
"Já vás hned poznal, mistře," usmíval se chlápek. "Škoda že s sebou nemám žádnou vaši knížku, nechal bych si ji podepsat, to by studenti ve škole koukali, s kým jsem se sešel."
Smál jsem se jako nějakej mentál, protože jsem nevěděl, jestli si z nás dělá prču a něco chystá, nebo si mě fakt s někým spletl. Magi stál za jeho zády a chystal se ho uklidit z cesty, ale já jsem naznačoval, aby to ustál a nepřidělával problémy.
"Mistře a byl byste tak laskav, přišel byste na besedu a na čtení k nám do školy?"
"Jó, když ... když nebudu mít nějakou práci," zasmál jsem se a pomyslel si, že ve škole bychom toho moc nenašli, možná tak vycpanou veverku, ale mergle asi těžko.
"A mistře, podepsal byste se mi, aspoň tady do sešitu," hrabal se v kufříku, "aby mi to věřili."
Tušil jsem nějakou čertovinu, ale zůstal jsem klidně stát. Strčil mi do ruky propisku a sešit otevřený na prostřední stránce. Nevěděl jsem, co mám dělat.
"Já jsem četl všechny vaše knihy, úplně všechny," doznával muž, "víte, manželka si ze mne někdy dělá legraci, že vás mám raději než ji."
Co mám dělat? Nejdřív jsem si myslel, že tam udělám nějakej klikyhák, ale nějak jsem k tomu nedostával odvahu. Jó bejt to tak FABka. Chlápek poznal moje rozpaky, a tak mně poradil: "Kdybyste mohl napsat: Příteli Josefu Matějkovi věnuje Michal Fifek!"
Napsal jsem, co chtěl, abych měl od něj pokoj. Chlápek Matějka byl jako v extázi, jako když si šlehne, takže zatímco si zamilovaně prohlížel list papíru v sešitě, vzali jsme s Magim nohy na ramena a byli pryč.
"Ty vole, seš podobnej ňákýmu spisovateloj, to je teda gól!"
Našel jsem si v časopise rozhovor a fotku našeho slavnýho spisovatele Michala Fifka. Když jsem se oholil a udělal patku na čele, byl jsem to celej já. A to už je docela slušnej kapitál, mít fasádu jako někdo slavnej.
"To se musí zpeněžit, vole," vybízel Magi.
"Hele, Magi, neměli bysme radši zůstat u těch bytů?"
"Seš magor," čílil se Magi, "hele vyzkoušíme, jestli to funguje v nějaký nóbl restauraci, ale musíme si sehnat nějakej slušnej vohoz, aby nás tam pustili." A tak jsme s Magim vlezli do pětihvězdičkovýho hotelu, do dolní přepychový restaurace. Portýr se sice nějak ošíval, asi měl strach, jestli tam něco nezkroutíme, ale Magi byl rozenej herec.
"Mistr Fifek vás chce poctít návštěvou, prožít tady příjemný večer a vy ho nechcete pustit?" Prostě heslo "mistr Fifek" zafungovalo.
Akorát jsem se musel naučit pár názvů těch jeho blbejch knížek, abych byl jako v obraze, když se mě někdo zeptal, co jako teďka píšu a jestli to bude stejně dobrý jako minulá knížka Navzdory vraždě?
Něco jsem plkal, jak to ty potentáti dělaj, že to jako nemám úplně promyšlený, že na tom intenzivně pracuju a hledám inspiraci. To zabíralo, slovo inspirace se mně čím dál víc líbilo, protože to chtěli lidi slyšet, byli z toho vodvázaný a já přemejšlel, kterej kvartýr navštívíme a uděláme si bene .
Občas mě lidi pouštěli ve frontě, někteří sice remcali, že ty hovadiny stejně nejsou ke čtení, ale žili jsme si v pohodě. Život byl náš, nebýt toho, že jednou přišla do restaurace redaktorka z toho Bliku a že se mnou udělá rozhovor. Moje fotka se objevila na titulní straně bulvárního časopisu s titulkem: "Michal Fifek flámuje, zatímco jeho žena umírá!"
No a ten Michal Fifek neměl blbější nápad, než zažalovat Blik a požadovat na něm vejvar za zveřejnění pomluvy. Mistr totiž tou dobou seděl u lůžka nemocné ženy Xénie ve špitále, měl na to svědky, ochotně mu to dosvědčily dvě mladý sestřičky z Motola.
Začínalo to smrdět. Jestli jsme měli s bytama kliku, tak s mistrem nás štěstí opustilo. Když jsme zase jednou vyrazili do světa, ty prašivý novináři nás vyčmuchali a spadla klec. Příští dny jsem byl propíranej na titulních stránkách všech novin. VYDÁVAL SE ZA FIFKA! NE FIFEK, ALE TAJEMNÝ FANTÓM FABIÁN! To byly nejčastější titulky, které zvedaly náklad deníků a časopisů. Měl bych z toho dostávat procenta, ale ono to bylo jinak, prachy jsem měl klopit já. Blik na mně požadoval jedno mega! Šéfredaktor z toho byl vodvázanej, že prohrál soud s Fifkem a musel klopit, takže ty prachy chtěl po mně. Fifek chtěl taky prachy, že prej jsem poškodil jeho dobrou pověst a kdo ví, co ještě. Chtěl taky jedno mega!
"Jenže kde ty prachy vzít, copak kradu!" říkal jsem u soudu na svou obhajobu. A to ještě ten obhájce, taky pěknej vyžírka, chtěl další balík.
"Já jsem se přece za nikoho nevydával, že mu jsem podobnej, za to já přece nemůžu," rozčiloval jsem se, ale nebylo mi to nic platný. Prostě mě odsoudili a basta. Navíc se vytratil i Magi, pěknej kámoš, jen co je pravda. Co mi zbejvalo než udělat pár bytů. A pak mě napadlo, že když mám cálovat tomu Fifkovi, že bych mu moh trochu vyčistit kvartýr, jenže jak člověk dělá sám bez parťáka, nějak to už není vono. Ale prachy jsem potřeboval, jinak bych šel bručet, a to se mi zrovna nechtělo. Když jsem rozlomil bezpečnostní vložku, zdálo se, že u toho pisálka půjde všechno jako po másle. Čistej vzduch, klídek. Vzal jsem si pár věcí, jenže když jsem chtěl odejít, začal u dveří tý jeho vily nějakej rozruch. Chtěl jsem zmizet oknem, ale mistr Fifek byl rychlejší. Stál tam a jak byl rozrušenej smrtí svý drahý polovičky, to jsem se dozvěděl až pozdějc, že umřela, choval se jako smyslů zbavenej. Sápal se na mě a křičel, že mě zabije, že jsem mu zničil život. Sáhnul jsem po nějaký sošce, prej to byla ta literární cena soška bohyně Litery či co, jak mně řekla státní zástupkyně před soudem, a přetáhnul jsem ho po hlavě, aby tolik nevyváděl.
A zbytek už vlastně víte. Vyfasoval jsem doživotí za úkladnou vraždu, loupežné přepadení a nakonec mi k tomu přidali i nějaký ty byty jako třešničku na dortu.
Nestál jsem bachařův ani za to, aby si zapamatovali moje jméno: "Na hajzly půjde Fifkův vrah!"
Tak to mě fakt nas ... naštvalo. "Já se jmenuju Igor Fabiááááááán!" řval jsem, ale na hajzly jsem musel stejně. V base jsem začal číst, přečetl jsem všechny knížky Michala Fifka, hlavně se mi líbila Báječná léta v pruhovaném, a taky klasiky, hlavně Dostojevského Zločin a trest, Kafkův Proces, McEwanovo Pokání a celou vězeňskou knihovnu. Psycholog mě chválil, že bych třeba po dvaceti letech mohl zažádat o propuštění. Mě samotná četba neuspokojovala a cítil jsem, že musím tvořit já sám. Času mám dost, a tak jsem začal psát svoje postřehy a dojmy ze všech těch vloupání, a taky psychologické povídky ze života ve vězení. Chlapcům na cele někdy před spaním předčítám a zdá se, že mám úspěch. Někteří se rozbrečí a pochopí, jak špatný život žili a chtějí se napravit.

O mém psaní se dozvěděli v jednom nakladatelství a dopomohli mi k vydání mé první knihy Mříže. Tímto bych chtěl poděkovat i dozorci Pavlu Vovarovi, za to, že pronesl tajně můj rukopis, ačkoliv nevím, jestli ho tímto nevystavuji trestnímu stíhání.
Dnes budu křtít ve vězení svoji první knihu. Už se jí prodalo více než padesát tisíc výtisků a dokonce jsem byl navržen na literární cenu bohyně Litery.
Tak promiň, dneska už kolego, Michale, ... a snad ti nebude vadit, že ty knížky píši pod uměleckým pseudonymem Michal FAB Fifek.

3.místo

Antonín Šlechta, Úpice

Kuchařkám

Proč jsem se, krucinál hergot, nenarodil jako cibule. No vážně, fakt. To by mělo úroveň! To by byla pohoda! Žádný stres, žádné nervy, žádná zbytečná namáhání. Pohodlně bych si trůnil v bezpečí proutěného košíku ve tmě špajzu spolu s ostatními hlavičkami cibulí, v chládku odpočíval, a pomalu bych si sesychal, slupka za slupkou.
Možná, že se mi smějete. Možná si říkáte, jak smutný a přízemní osud.
Jak ubohé, trapné životní ideály. Kde zůstala člověčí hrdost, kde zůstala touha po krásnu, touha po lásce... Jenomže...
Neděle je neděle a to je přesně můj den. Poctivě jsem si ho vyseděl v ošatce, vybaven trpělivostí a neochvějným rozhodnutím, obklopen dalšími mlsnými hlavičkami cibulí.
A už je to tady, už to přichází, teď nebo nikdy! Chvěju se nedočkavostí.
Slyším, jak se z dálky blíží pleskot bosých nohou po linoleu kuchyně. Dvířka špajzu vrznou, skřípnou a už se pomalu otevírají a než se ostatní hlavičky rozkoukají v záplavě denního světla, rozhrknu je rychle stranou a sebe nastavím horké dlani ještě vonící peřinami.
Ruka mne uchopí a... pááánovééé..., nááádherně rostlá kuchařka, (to čubrním, ani věřit vlastním očím se nechce) ještě drobounko rozespalá, v krátké noční košili (vzrušením šustím seschlou slupkou) si mne bedlivě prohlíží pevným trochu kritickým pohledem tmavých očí, až se holenku tají dech. Promne si mne v prstech, jestli snad nemám někde skrytou vadu.
(Nemám, přiznávám se.) Spokojeně našpulí rty. Ta nádhera.
A to vám povídám, jak jsem si slupku po slupce ve špajzu v tichosti pomalu usychal, tak ona, kuchařka probuzená letním ránem, mne slupku po slupce před špajzem jemnými prsty pomalu vysvléká z chatrného oděvu.
Trochu se pod jejími doteky kroutím, ošívám, stydím a na vrcholku červenám, vždyť z vedlejšího pokoje slyším děti, jak se hádají o televizní program a taky ta má kůže: ó, hrůzo estetická jak nejapně svítí sýrově bílá s jemnou kresbou zelenavých žilek, no hodí se to k cibuli, hodí se to k létu?
Zkuste si to pánové, schválně představit, tu slast, když vás kuchařka, ženská jako řemen, sevře pevně do svých dlaní. S citem a zkušenými grify vás jemnými prsty naseká na drobné kousíčky, poté si Vás celou vahou položí opatrně na pánev (... ale s jakým fortelem...) a smaží vás zprudka na másle, tu se necháte převrátit zleva doprava, tu naopak. Něžně Vás pročísne od shora dolů, tu se dotkne onoho místa, tu jiného. Tady zlehka přivoní, jinde zhurta přitlačí. Světe div se, že se neudržíte a vášní poprskáte sporák...
Kdo z vás by nechtěl být cibule, ať se na místě, teď hned, poctivě přihlásí.
Jenomže to už s křikem přibíhají děti, hádají se o dřevěnou hračku.
Kuchařka si urovná ramínka noční košile, uhladí pohlazením dlaní pomačkané záhyby nočního úboru a já si už jen neslyšně pobublávám zpěněný a zadýchaný na másle.
Talíře cvakají o kulatý stůl, židle rachotí jedna vedle druhé a menší z mrňat hlasitě křičí: „Mamííí, co to tady vonííí?" Kuchařka zasněnýma očima kouká oknem ven kamsi do neznáma, nohu přes nohu, lokty opřené o stůl, bradu položenou do pravé dlaně, v prstech druhé ruky otáčí kovovou vidličkou. Jako by své dítě ani neslyšela. Mrňousek se už už

nadechuje, aby ještě více nahlas zopakoval svou otázku, když tu kuchařka klidným hlasem
poví: „To nic, to jen ten smaženej Tonda, ...tedy vlastně cibulka."
Nabere na vidličku sousto bramborové kaše i s dozlatova osmaženou cibulkou, z blízka k ní přivoní, tajuplně se drobátko usměje (jen tak, co by se za nehet vešlo) a pomalu sune sousto mezi rty. Kousek cibulky, ten nejzlatější, jí uváznul v koutku úst, tak ho jemným dotykem špičky jazyka zlehka posouvá, tam kam patří a ...
Do prdele, himlherdek, proč né jako cibule, proč já se narodil jako Tonďoch, Toncislav, Antonínen, Tonďuch, Antondich...

Čestná uznání bez udání pořadí

Marek Mittaš, Prievidza

Poučenie z krízového vývoja

Finančná kríza ma prepadla za počítačom. „To bude horšie," pomyslel som si pri agentúrnych správach o kolapse  ekonomiky, stagnácii v automobilizme a poklese obchodu na čiernom trhu so zbraňami a koksom.
Hoci som nikdy nemal potrebu zamestnať sa, neustála absencia pracovných miest vo mne vzbudzovala nutkavú túžbu, vyhľadať prijímacie pohovory. Ako som sa na blogoch dozvedel, išlo medzi mladými o rozšírenú a hlavne lacnú adrenalínovú disciplínu. Rozhovory so šéfmi a referentmi personálnych oddelení vystriedali stále menej atraktívny bungee jumping, paragliding a do nemilosti sa dostal aj rafting. Parkour, hoci bol tiež zadarmo zaostával, pretože vo firmách sem tam ponúkli aj minerálku, sušienky, či kávu. Fakt nie vážne, bože chráň, len tak z prče. Povedal som si rozhodne pred tým, ako som prvýkrát plánoval kamsi poslať životopis. Na námestí, kde som svoje voľné dopoludnia trávil pozorovaním holubov poskytovali Wi-Fi zadarmo. A tak som to skúsil.
Sadol so si na letnú terasu s mrazivým tŕpnutím v chrbte, či vôbec ešte niekto v kríze roznáša pivo. Pred tvárou mi defilovali chodci, deti šantili a naháňali holuby, akoby nič. „Mamííí", kričal niečí fagan až rezalo uši. Stále zamestnaní páni v prepotených oblekoch sa miesili v dvojstupoch pred bankomatmi, zatiaľ čo mne vietor nevkusne rozhrabával vlasy.
Čašníkovi bolo vidieť v očiach nadšenie z minimálnej mzdy a ešte som mu prisolil deň aj pivom bez tringeltu.
Zvlažil som si ústa prvým hltom zlatožltej tekutiny a sledoval dianie na promenáde.
Najprv som ju zazrel cez zaoblenú hranu pohára. Tými sviežimi farbami nezapadala. Sladký kostým vo farbe mobilného operátora opantával okolie. V rukách pevne zvierala ružovú dosku. Sem tam na ňu niečo čarbala, keď zastavovala okoloidúcich. Postavila sa na bezpečnú zónou terasy a zvyšku námestia. Z pod kratučkej sukničky jej vykúkal zosilnený lem niloniek. Nechcene ukazovala krásy stehien až do výšky, kde sa lámalo dovolené s miestami určenými pre vysokú mieru intimity. Štebotala hlasom postpubertálnej sviežosti. „S nami ušetríte. Pri kúpe nového paušálu dva roky volania zadarmo.". Odrazu prichádzali na námestie z každej strany. Zreničky sa mi vpíjali do dúhovky, hoc pražilo slnko. Korporátna farba prebila pučiace snežienky a fialky vysadené v kvetináčoch. Smiali sa nacvičeným úsmevom, aký som naposledy videl na obálke knihy: Staňte sa úspešnými. Narúžované pery chutne špúlili, rozpustené vlasy si sem tam prehodili rukami zo strany na stranu, oči upriamovali na zákazníka. Tucty mladých žien precvičovali spartakiádnu kompozíciu sponzorovanú telefonickým operátorom. Zdalo sa mi, že som vo vzduchu zacítil omamný parfum ich spoločnej vône. Osloveným sa točila hlava a nadšene odpovedali na primitívne otázky: „Ako dlho telefonujete? Máte paušál alebo kartu? Aký je váš priemerný mesačný príjem?" Útržkovito sa ku mne dostávali fragmenty rozhovorov. Chcel som odpovedať. Vykríknuť svoju túžbu po novom programe, predplatenej karte, podľahnúť pokušeniu pri podpise zmluvy na dva roky pohliadnuť do bujného výstrihu. Chvel som sa vzrušením a tajne túžil po ich pohľade. Tí, čo nedostali otázku a lístoček do zlosovania s mastným odtlačkom ich krehkej ruky na kriedovom papieri sa cítili dotknuto, až podvedene a nahnevane odchádzali na letnú terasu za pivom.
Zapol som počítať. Slnko mi plešťalo z displeja rovno do očí. Len som kývol po ďalšie pivo. Snažil som sa upokojiť. Klikal som po spravodajských stránkach. Túžil prehĺbiť depresívne pocity a čítať postupy krízového vývoja v čase finančného nedostatku. Na zdesenie som otvoril správu, voľne ladiacu s novým odtieňom námestia. Mobilný operátor, sa vyjadroval ku kríze. Predsa to nebude tak ružové, ako sa na prvý pohľad zdalo." Už som si temer vydýchol. Treba šetriť, znel odkaz v perexe. Operátor hrdo vyhlasoval, že svojim promotérkam a anketárkam skrátil sukne na polovicu, čím dvojnásobne skresal náklady na oblečenie. Periférnym pohľadom som registroval odchod slečien z námestia. Pomaly odchádzali na ďalšiu ulicu. Čakal som, že ma vyberú, oslovia, vezmú medzi seba. Ľutoval som, že nemám prsia. Práca snov odchádzala do inej štvrte, rozplývala sa pred očami. Erekcie opadli. Túžil som sa stať súčasťou zohratej pospolitosti bez ohľadu na výsledky predaja. Na námestí som doteraz nikdy nevidel toľko úsmevov a šťastných tvárí, ako v rámci šetrenia počas finančnej krízy.

Milan Čechura, Plzeň

Píseň

Ať vyklouznou tvá ňadra z pavučiny
a přistanou mi ztěžklá do dlaní.
Já nepocítím ani kousek viny,
jsou bílá jako prášek na spaní.

Ležel jsem na zádech a díval se na oprýskaný strop. Rozbitým oknem pronikal dovnitř noční chlad. Postel vrzala při každém pohybu. Strašně mě bolela hlava. Ale navzdory tomu má paměť dolovala z hlubin minulých časů píseň. Moji píseň. Protáhl jsem se na posteli a přivřel oči. Levou ruku jsem pohnul do strany a otočil ji dlaní vzhůru. Pravá mi ležela na břiše. Roztažená do vějíře se pomalu pohybovala v rytmickém kolotoči.

Já spolykám jich, kolik budu moci,
než propadnu se celý do tebe.
Jsem jako student, chvíli před promocí,
ještě než umřu, chci jít do nebe.

*
Byl to nejšťastnější den v mém životě. Stál jsem na jevišti, osvíceném reflektory ze všech stran. Ukláněl jsem se asi deseti tisícům nadšených posluchačů. Kytara se lehce pohupovala na mém krku a vysílala světelné záblesky do davu. Cítil jsem, jak se kapela za mnou také uklání a dělá posunky do televizních kamer. Samotnému mně nebylo jasné, proč moje písně byly tak oblíbené. A nejvíc tato. Možná jsem byl jenom ve správný okamžik na správném místě. Kdo ví. Nikdy jsem na to nepřišel. Ale bylo to tak. Diář jsem měl popsaný na dlouho dopředu a pravidelně jsem objížděl celou zem. A všude to bylo stejné. Stejně krásné. A pak tento koncert. V největší hale v republice. Diváci si vynutili deset přídavků. A já je zpíval rád. A všichni zpívali se mnou. Všichni mě znali. A... možná i milovali.

Do klínu těch tvých nekonečných slastí
se vydám, lásko moje jediná.
Doteky tvými rád se nechám zmásti,
než přijde šedá ranní hodina.
*

A pak se něco podělalo. Stačilo několik bouří, jak těch skutečných, tak ekonomických. K moci se dostali ti, kteří volali po radikálních řešeních.
Můj pád začal tím, že mně několik deníků odmítlo otisknout článek, ve kterém jsem proti těmto řešením vystoupil. Dřív se o mé vyjádření k čemukoli rvali, protože moje názory tvořily zčásti veřejné mínění. Pak pořadatelé zrušili mé nasmlouvané koncerty. A televize také najednou neměla zájem. Moje kapela se rozpadla. Zůstal jsem sám.
Celé tohle období trvalo asi rok. A pak mě jednoho dne zatkli. Nepotřebujeme takové umělce, hlásaly stejné noviny a časopisy, které mne před rokem opěvovaly. Přísný trest pro takové jako on. Titulky pod mými fotografiemi. Zase jsem byl ve všech médiích.
Odsoudili mě rychle. Během jednoho dne. Soudce jsem dobře znal. Před rokem mne objímal kolem ramen a usmíval se do objektivů. Teď se díval skrze mě, když jako dodatek k rozsudku vyhlašoval absolutní zákaz vydávání mých písní.

*
Ležel jsem na zádech a díval se na oprýskaný strop vězeňské cely. Rozbitým oknem pronikal dovnitř noční chlad. Postel vrzala při každém pohybu. Strašně mě bolela hlava. Třásl jsem se hrůzou, ale má paměť, má proklatá paměť dolovala z hlubin minulých časů tu moji píseň. Protáhl jsem se na posteli a přivřel oči. Levou ruku jsem pohnul do strany a otočil ji dlaní vzhůru. Pravá mi ležela na břiše. Roztažená do vějíře se pomalu pohybovala v rytmickém kolotoči. Prsty přejížděly po imaginárním hmatníku kytary a moje vyschlá ústa se bezhlesně otevírala známými slovy.
A pak jsem ji uslyšel. Doopravdy. Krásný, určitě školený hlas a přesně umístěné akordy. Posadil jsem se na posteli a projela mnou nádherná naděje. Ještě není všechno ztracené. Když někdo zpívá moji píseň. Stoupl jsem si, obrátil obličej k oknu a přidal se k tomu hlasu, jež přicházel zvenčí.

Do klínu těch tvých nekonečných slastí
se vydám, lásko moje jediná.
Doteky tvými rád se nechám zmásti,
než přijde šedá ranní hodina.
*
„Hezky zpíváte, vojíne," řekl velitel popravčí čety k jednomu ze svých podřízených. „Ale teď už dost zábavy, čeká nás práce."

JÁN POCHANIČ /Podhoroď/

Súboj na jabloni

Na susedovej jabloni sa to tohto leta, len tak hmýrilo jabĺčkami. Každé sa pevne držalo na konári a ukazovalo celému svetu na obdiv svoje nedošité žlto – červené šaty.
I jediné jabĺčko, ktoré už spadlo zo stromu, chcelo ostatným ukázať svoje šaty, no tohto leta svoj pád nejako zle načasovalo. Samozrejme, že ostatné jabĺčka sa mu vysmievali, aké je slabé, že sa na jabloni nevládze udržať, ani týždeň. No jabĺčku to neprekážalo, lebo vedelo, že na zemi bude mať dostatok času dozrieť, ba až prezrieť.
Po čase leňošenia a ničnerobenia si jabĺčko schované v tráve všimol ujo Koštovka. A, ako jediné zo svojej záhrady ho vybral do svojej budúcoročnej pálenky – ročník 2010.
Ostatné jabĺčka, už také šťastie nemali a všetky putovali do ovocného lisu na jablkový džús. Jabĺčko sa v pálenici cítilo úžasne. Miestami sa rozplývalo, ba čo viac i zosilnelo na 42 %.
Malo i dostatok času poklebetiť si s ostatnými esenciami, no keď nadišla prvá prázdna fľaša muselo nastúpiť.
Len čo sa fľaša zatvorila, už aj sa viezla do najbližšieho supermarketu. Tam ju vyložili medzi najsilnejšie tovary: slivovicu 52 % a hruškovicu 45 %. Keď to uvideli ostatné jabĺčka schované v 12 % jablkovom džúse, div nepukli od zlosti! A jabĺčko? Jabĺčko sa len pohupovalo v lahodnej pálenke raz hore, raz ... dole.
Až raz zavítal do supermarketu ujo Pôžitkár, ktorý si kúpil spomínanú jablkovicu s jablkovým džúsom. Doma si nalial štamperlík jablkovice a plný pohár jablkového džúsu. Práve, keď preglgával pálenku, jabĺčko ešte raz stislo svoje svaly na 42 %. No viac už nestihlo, lebo sa za ním prilial takmer polliter jablkového džúsu, ktorý ho zviezol rovno do žalúdka. V ňom si všetci podali ruky a sľúbili si, že sa už nikdy nikomu nebudú vysmievať.

Slimačie rekonštrukcie

Nebolo to až tak dávno, čo sa slimáky záhradné premávali so svojim domom po lúkach, záhradách, ak zablúdili i po cestách – ale tie prechádzky, poväčšine nedopadli dobre ... a vystatovali sa svojim domčekom.
Dokonca v noci ani nespávali, aby videli, ako každý obdivuje ich domček.
Raz v noci zašiel slimák Silvo omylom do plechovky so žltou farbou. Blúdil v nej celú noc a keď sa ráno z nej konečne vymotal zistil, že celý jeho dvojizbový dom má novú žltú omietku. Všetkým slimákom sa to náramne páčilo a tak sa ponáhľali k plechovke s farbou. Ako prvý dorazil slimák Slávo, so svojou malometrážnou garsónkou. No prišiel neskoro. Farba v plechovke medzitým vyschla!
Darmo sa Slávo prechádzal a vyvaľoval v plechovke, farba mu nechytila ani na podlahu. Keď to uvideli ostatné slimáky, ktoré dorazili za ním, pustili sa do plaču. Ako tak plakali, ani si nevšimli, že ich slzy zmyli farbu zo Silvového domu. A tak sa do plaču spolu s nimi, pustil aj Silvo. Ešte šťastie, že šiel okolo mravec Miro, ktorý im povedal, že na kraji lesa otvorili novučičké stavebniny. Vraj, i on bol objednať nové vchodové dvere do mraveniska.
Slimáky sa veľmi potešili, že na kapustové hody konané každoročne v Zuzkinej záhrade, budú konečne vyparádení. A tak nelenili a vybrali sa všetci do stavebnín. Keď tam uvideli strešné okná, syntetické farby od výmyslu slimačieho sveta, tvárnice, či strešné krytiny, veľmi sa potešili a už aj premýšľali o rekonštrukcii.
Slimák Sebastián dlho nelenil a hneď si dal namontovať strešné okno do spálne. Jeho najlepší kamarát Bohuš si namiesto okna dal opraviť strechu, ktorú mu poškodilo minuloročné krupobitie. Najstarší slimák Dalibor, ktorého už toho roku trikrát vykradli si kúpil bezpečnostné dvere a kované mreže na okno v pivnici.
No v stavebninách dochádzalo aj k iným rekonštrukciám. Štefan si prerobil jednoizbový byt na dvojizbový s vlastným kúrením. A Miloš dokonca vymenil celé bytové jadro! Takto vyparádení sa všetci vybrali do Zuzkinej záhrady. O dva dni už boli pred záhradou. Darmo sa snažili preliezť, či dokonca podliezť plot s novým domom to už nešlo ako pred rokom.
No, keďže výhľad na kapusty tancujúce vedľa papriky bol neodolateľný, nechali slimáky domčeky pred plotom a pobrali sa zatancovať si s kapustou. Do nedele povykrúcali celú záhradku. Nakoniec si ešte odskočili zatancovať slaďák do susedovej záhrady, lebo v tej Zuzkinej už sa nevládal nikto postaviť na nohy! A keď už nikto nevládal tancovať ani v susedovej záhrade, pobrali sa slimáky tanečným krokom k svojim domčekom.
No tam ich predstavte si – nenašli!
Dodnes nevedia, či si ich niekto prenajal, schoval, či dokonca ukradol!?
Slimáky záhradné si z toho nič nerobili a vybrali sa naspäť do záhrady na hody. Ostatní si šli zarobiť na nový dom do pekárni, kde robia formu na škoricové slimáky.
Tí odvážnejší sa vybrali do zahraničia, presnejšie do Francúzska, kde vypomáhajú v kuchyni.
Ale pokiaľ mám informácie, nikto z nich sa doposiaľ z Francúzska nevrátil...

linkuj.cz vybrali.sme.sk