Přiměřené deprese Zory Šimůnkové

Letošní srpen se v jistém směru opravdu vydařil. Po zlomené ruce, vších a dalších příjemnostech následovalo ve čtvrtek další sladké tajemství. Dcera neudělala reparát z matematiky /v italštině, musím říct na její obranu/, a proto musí změnit školu, neboť opakovat ročník na stávající nemůže. Co se stalo, nedá se odestát, takže jsem začala jednat a než přišla uplakaná domů, obvolala jsem půlku pražských gymnázií. Přechod jako takový by nebyl problém, kdyby nechtěla pokračovat v italštině. Jak jsem objevila, na drtivé většině škol vede angličtina – němčina, někde doplněná o francouzštinu a španělštinu. V jednom případě nabízeli jako nepovinný předmět i japonštinu a maďarštinu, ale italštinu nikde. V celé Praze jsou, jak se zdá, tři školy, na nichž se tenhle jazyk učí.  

   Logická a navazující volba byla druhý bilingvní gympl. Tam nás ale nejdřív odmítli kvůli rozdílu v osnovách: vyučují italsky  předměty humanitní /dějepis, filozofii aj./, zatímco dcera měla technické /matiku, fyziku, chemii aj./. Do věci se ale vložila moje aktivní matka a tak dlouho jim líčila, jak Pavla tlumočila italskému vyslanci, až dosáhla toho, že paní ředitelka zavolala na původní školu, kde dostala dobré reference a rozhodla jinak.    - Mohla bych to nechat na pondělí, ale chci vám udělat hezký víkend... , volala mi včera odpoledne. Bylo to hektických 24 hodin.

linkuj.cz vybrali.sme.sk